Hostinec, Reykjavík

Jak už bylo známo, Reykjvavík byla největší osada na Islandu. Obyvatelé bydleli v domech z kulatin a střechy pokrývalo několik čísel mechu. Samozřejmě uprostřed byla medovinová síň, u které byl přistaven o něco menší přístřešek, ve kterém žil vůdce osady se svoji rodinou. To ale nebylo prozatím pro osud našich hrdinů podstatné.
Náš příběh se začal psát po západu slunce v jednom hostinci, ve kterém se zrovna nacházelo jenom pár ztracených duší. Všichni zde byli pro jediný důvod. Přečkat noc. Pokoj, který se s dalšími nacházel nad stájí vedle hostince, stál na noc jeden stříbrný. Na poměry Islandu poměrně drahé spaní, ale nějak se musel pán hostinský uživit.
U dřevěného baru, za kterým stál starý hostinský s šedým vousem a vráskami kolem očí, seděl bard s houslemi. Bavil všechny účastněné pochmurnou hudbou, kterou narušoval silný ledový vítr bouchajíc do trochu opotřebených velkých dřevěných dveří. Dál, přímo od barda do strany místnosti, seděl v opotřebené tunice a černém plášti blonďatý mládenec, bez vousu s oblými obličejovými rysy. Měl asi nejzajímavější místo v hostinci, neboť seděl na jediném místě, odkud se dalo vyhlídnout ven z malého okénka. Avšak venku nebylo nic jiného než vítr, sníh a tma.
Místa na sezení však bylo spousty. Zejména u krbu byl poblíž jeden stůl se třemi židlemi, ze kterých se dalo vidět do všech koutů hostince. Nebyla to kdovíjak velká místnost, ale tak dvacet hlav by se tam vešlo. A u baru mezi bardem a jedním místním opilcem byli další tři židle. Nevypadali sice nijak pohodlně, ale po dlouhém dni na nohách by to zřejmě nikomu nepřekáželo.
A tak se začali scházet cizinci s různými záměry. Avšak nikdo nekontroloval osud, aby se jakkoliv připravili na to, co nastane.

Áki Leifsson

Áki pomalu otevřel dveře hostince a se studených vzduchem který profoukl místností vešel i on dovnitř. Zpod kápě se rozhlédl po místnosti aby našel to nejlepší místo, což pro něj momentálně bylo to nejteplejší a proto se rozhodl vydat k místu které bylo nejblíže krbu. Posadil se, sundal si z hlavy kápi a párkrát so oběma rukama projel vousy, aby je aspoň trochu urovnal. Byl to muž na vrcholu svých sil, ale momentálně byl bledý a pod očima měl černé kruhy. Včera večer se totiž rozhodl rozmlouvat s bohy. A to hodně. No a dneska si nesl následky, jeho žaludek nebyl schopný pozřít žádné jídlo. Moc rád by ho ale zaplnil rohem teplé medoviny, bude si ale muset počkat. Navíc měl strach, jestli jí vůbec bude hospodský mít, s dodávkami zboží to bylo na Islandu občas těžší. Samotná místní produkce nebyla furt schopná stoprocentně pokrýt všechny potřeby obyvatelstva.

Roar Torstenson

Dveře se hlučně otevřely a stanul v nich vysoký mohutně osvalený muž v těžkém kožešinovém plášti. "Reykjavík, osada zaslíbená, jak dobré je být zpět! Šenkýři, korbel medoviny a nějakou pečeni!" zvolal Roar jakmile ze sebe shodil tunu sněhu a plášť odložil někam na věšák. Vypadal v dobré náladě, i když venku počasí úplně nepřálo. Ale kdy v této oblasti přálo? Pozitivní bylo, že v předchozí osadě se dostal k nějaké té minci, pomáhal tam s výstavbou nového domu pro rodinu, které se zrovna narodilo nové děcko. Viking jak se patří, to bylo hnedka znát, už jen z toho jak ukrutně ječelo.
S optimistickou náladou se pak usadil u krbu, potřeboval si trochu ohřát sedínku. pohledem přejel místní osazenstvo. Pár lidí tu nebylo, ale nevypadali úplně živě. Chtělo to trochu pozvednout morálku, možná nějakou rvačku a hned by to tu bylo jak v rodném domě.

Erik

A krátce za Roarem do hostince vešel ještě jeden muž. Vysoký, s dlouhým - lehce zmraženým plnovousem. Zabouchl za sebou dveře a zastavil se, aby se rozhlédl, kde se může usadit. Životem to tu zrovna nesršelo, ale to nebylo něco, co se nedalo s trochou dobré nálady po nějaké té kapce dobrého moku napravit. "To samé i pro mě," zvolal hlubokým hlasem na hostinského a bez rozmyšlení následoval muže před sebou ke krbu. Pro někoho to mohlo vypadat, jako že přišli spolu, ale Erik z něj měl prostě jen takový povědomý pocit. Jako by byli ze ukuti ze stejného kovu. A proč se ostýchat před potenciální příjemnou konverzací s někým, s kým si vlastně můžete docela dobře rozumět. Proto se bez zeptání posadil u stejného stolu jako on a ještě jeden muž, který tam už byl před nimi.
"Barde, venku je to jako v samotném Jötunheimu, tak co to trochu oživit alespoň uvnitř a zahrát něco živějšího, hm?" zavolal na muže s houslemi a zachechtal se.

Pomalu se začal hostinec zalidňovat. Přesněji byl o tři hlavy plnější. Hostinský kývl všem na pozdrav a dál se staral o cokoliv, co bylo za pultem. Nikdo další jim ale nevěnoval větší pozornost. Netrvalo dlouho a ke všem stolům u krbu přinesl holby medoviny. Jeden pro každého. "Omlouvám se, ale dneska už žádné maso nemáme, můžu Vám nabídnout maximálně suchý chléb, na zahnání hladu," a stejně jak přišel, tak i odešel. Medovina přistála i před Ákim, i když si ji neobjednal. Zřejmě si je hostinský spletl za skupinku.
"Hraju podle toho, jak se zrovna cítím. A veselo mi dvakrát není," takže zřejmě Erikova prosba nebyla bardem vyslyšena. "V Jötunheimu by bylo mnohem líp," ozvalo se ze shrbeného muže u baru a hodil do sebe zbytek medoviny, co měl před sebou. Ten následně odstrčil až přepadl přes okraj a otočil se na trojici nováčků: "Co vás vůbec odfouklo sem do Reykjvavíku?", zřejmě si chtěl povídat.

Áki

Za medovinu byl nesmírně vděčnej, měl hrozně vyprahlá ústa. Bohužel jeho rozhovory s bohy si vybíraly druhý den dost často krutou daň. I přes to jak na tom momentálně byl si ovšem musel zachovat vikingskou tvář před dvěma chlapama co si přisedli k jeho stolu. Už na pohled bylo jasné, že se jedná o muže co si už nějakým soubojem a těžkou prací prošli. Oba byli navíc více urostlí než on sám a to se sám řadil spíše do vyššího průměru. Pozvedl tedy holbu medoviny do vzduchu.
"Skol"
Pronesl a následně se tak moc napil, až mu medovina z koutků úst stékala po vousech na oblečení. Cítil jak ho horký nápoj zase nakopává a hned mu bylo o něco lépe než pár vteřin zpět. Rozhodl se tedy odpovědět i cizinci co seděl u baru. I když měl rád samotu, tak někdy člověk potřeboval prohodit několik slov s člověkem aby se nezbláznil.
"Byl jsem navštívit Thingvellir, je to nejlepší místo na přiblížení se bohům. Reykjavík mám cestou zpátky domů a tak jsem se rozhodl zastavit a načerpat síly. Je tu přeci jen nejlepší medovina na ostrově."
Poté co domluvil si dal další lok lahodného nápoje. To že nebylo maso ho netrápilo, nepřiplácel za jídlo a to se v hostincích dělalo. Moc toho neměl, takže žil skromný život a musel se naučit využít co nejvíce z přírody.

Erik

"Kam jsem to přišel?" zamrmlal si nevěřícně pro sebe na bardova slova a zakroutil hlavou. Vypadalo to, že se ale blýská na lepší časy, protože nejen, že kolem něj teď seděl pár chlapů, kteří vypadali, že mají co vyprávět, ještě ke všemu k němu dorazila medovina, kterou černovlasý chlápek u stolu označil jako nejlepší na ostrově.
"Erik." Představil se předtím, než uchopil holbu. "Skol!" zvolal a napil se. Nebylo to to nejlepší pití, jaké kdy měl, ale neurazilo.
"Je tam taky tak krásně jako tady?" zeptal se černovouse a zachechtal se. "Jsem tady za prací, hádám." Odpověděl stroze. Místa jako tohle neoplývala velkým bohatstvím, ale to Erik stejně nehledal. Chtěl zkušenosti a zdejší lidé mu mohli nabídnout příležitosti, které by jinde nenašel.

"Není maso?! V největší osadě na ostrově?" pravil Roar velmi překvapeně nad tím, co jim oznámil hospodský. Vypadalo to, že příchozí po něm byl stejně šokován, zřejmě stejná krevní skupina. Alespoň, že medovina byla, té se napil s velkou chutí. "Skol!" přitakal a dodal i své představení: "Roar!" zachechtal se optimisticky, což se nedalo říct o zbytku osazenstva.
"Jsi na živu? Jsi! Měl by si být tedy veselý. Na zatrpklost bude čas ve Valhale!" prohlásil se širokým úsměvem k muži u baru.
"Tak tak, za prací! Vždy je potřeba přiložit ruku k dílu. Třeba nedávno v jedné takové malé osadě jsme dávali dohromady střechu domu po nádherné bouři. Možná i tady by to chtělo dát trochu dohromady," nijak se netajil, že chodil od vesnici k vesnici a pomáhal s čím se dalo. A tady toho bylo určitě hodně. Jen tak naoko si přeměřil místnost ve které seděl, zkontroloval stoly a židle. Všechno to byla zajisté kvalitní práce, ale taky už to mělo něco za sebou.

Bard Erikovu poznámku přešel odfrknutím si pod vousy a hrál dál. Pochmurný zvuk táhnoucích se legií do sněhové bouře nahradila tónina připomínající plavbu po moři až na samotný konec světa. Tedy, zase nic veselého. Naopak muž u baru s přehnanou pozorností vyslechl všechny tři urostlé muže. "Ha, jste mnohem výřečnější parta než tamten vzadu," ukázal na mladého blonďáka, který jim nevěnoval žádnou pozornost a hleděl dál do malého okénka.
"Jsem ale rád, že nepatříte k té bandě křesťanů," sklopil zrak do země. "Od té doby, co se rozhodlo, že se tady postaví první... eh, jak tomu říkaj?" otočil se na hostinského, ale hned, co se na něj podíval, vzpomněl si: "Ah, kostel! No, tak spousta lidí se přesunula a zůstali tu převážně právě oni, ti přisluhovači Krista." Naši hrdinové tedy dostali menší přehledem o tom, co se v Reykjavíku v poslední době dělo. Ať už o tom slyšeli poprvé, nebo už o tom věděli z doslechu, to si zřejmě v hlavě museli uvědomit sami. Muž ale vypadal o něco veseleji, zřejmě si chtěl někomu postěžovat. "Ale prej platěj dobře s výpomocí..." opřel se o bár loktem, přičemž se podíval na Roara. Ten mu zřejmě přišel jako typ, co za něco komukoliv pomůže. "Hey, moc dobře víš, že tyhle kecy tu už nechci slyšet!" ozval se hospodský, co zrovna utíral dopitý korbel. "Dal bych si ale pozor k jakým bohům se teď budeš přibližovat," řekl zřejmě směrem k Ákimu, "Už nás tu pár popravili, teda, teď myslím ty, kteří se jim chtěli postavit." Zřejmě si z hospodského nic moc nedělal, ale už sám dál nepokračoval.

Áki

I když se zdálo, že se věnuje medovině během toho co ostatní diskutovali, tak pozorně poslouchal. Chtěl odpovědět Erikovi na jeho otázku, ale zaslechl řeči o kostele a tak musel chvíli čekat. V tom mžiku do sebe nalil všechnu medovinu co měl před sebou. Pár vteřin mu to zabralo, protože byla holba furt minimálně z půlky plná. Následně poměrně silně udeřil holbou o stůl když jí pokládal.
"Postavili co?!"
Najednou se před všemi přítomnými zničený chudák v rohu proměnil v pravého studenými větry ošlehaného vikingského muže s bojovnou jiskrou v očích. V jeho hlavě se najednou začaly spojovat dílky a tam kde něco chybělo, tak si hlava domyslela. Přeci jen požral pár dní zpátky hromadu hub a těžko se pak drží reality. Navíc by se dalo říct, že je docela fanatik co se týká starých bohů.
"Ne, ne, ne..tohle všechno vysvětluje. Joo, zapadá to dohromady.."
Mumlal si u toho chvilku pro sebe pod vousy a párkrát rytmicky zaťukal polštářky prstů o stůl. Poté se podíval na Erika. Byl si vědom, že se nepředstavil. Ale teď tu bylo něco důležitějšího.
"Povím ti jak tam bylo, Eriku. Je to místo, kde člověk nevnímá ani ten nejsilnější mráz když je nahý. Když tě zastihnou silné sluneční paprsky v kožešinách, tak se tvoje tělo nepotí. Protože to je očividně poslední místo na ostrově, kde ještě naši bohové přežívají bez toho aniž by se tam cpal ten vyhublej přibitej hňup!"
Při posledních třech slovech si odplivl na zem. Což by nemělo být nic urážlivého, bylo to něco docela normálního.
"Kdo zodpovídá za ty popravy?"
Zeptal se směrem k hostinskému a bardovi. Na světě nebylo většího odpadu než člověka, který se vzdal svých bohů ve prospěch jiného. Nebo spíš, ve svůj prospěch. Takový člověk si nezasloužil nic jiného než dlouhou a bolestivou smrt. ne že by měl být zrovna Áki ten kdo to vykoná, ale navrhnout to bohům u dalšího dýchánku to může.